Viktor Špaček

Brzké ráno pracovního dne, červen, Lhotka. Jak tak po klidné noci posedávám s hrnkem čaje v kuchyni, do brýlí mi zprava proniká paprsek slunce. Tiše tikají hodiny. V bílém chumlu peřin oddechuje Amálka. V hlavě lehké kde nic tu nic, za ním bloudí útržek nějaké melodie. Obrovské nebe má barvu bílého zlata, dívám se, dívám se a dívám.

Najednou budík. Vždycky si ho nastavuju, kdybych se náhodou zasnil – jenže on zvoní už potřetí. Panelákovým bytem to zavíří: tenisky, bunda, mobil, do batohu letí Respekt a anglická detektivka na překlad, která hned zase letí ven, protože si vzpomenu, že jsem překlad už vlastně dokončil. Amálko, snídat! hrnu se kolem postele. Rozšafně mžourá, zívá, sedí si jak paša. Vstávat, Amálko! Položí si hlavu. Nechám ji být a na kuchyňské lince krámuju plastovou krabičku, sní si to u Pízun. Volám Pízun (tedy „pí“ Zunové, my to s Malikou takhle zkracujeme), ta to ale nezvedá.

Mobil u ucha, Amálku v náručí, utíkám na autobus, hlava Amálky mi naráží na prsa. Nezvedá to a nezvedá. Sraz máme sice jako vždy na Kačerově u betonového mostku nad nástupišti autobusů, jenže se mi taky stalo, že Pízun zaspala a já se na ni prostě nedobouchal. Co bych asi dneska dělal? Do kanceláře na fakultě bych si Amálku vzít mohl, do Jenče ji ale táhnout nemůžu. Úzkost se mění ve vztek, ve vztek na sebe sama, načež je přesměrován na Pízun. Své si potom schytá i pan ředitel, myšlenka dát k němu Amálku je úplně absurdní, v jiných rodinách to chodí prostě jinak. A své si slízne i Malika, „ty jsi pořád v nějaký Tramtárii a všechno je tady na mně“, což je dost nesmyslné, protože za Maličiny výjezdy jsem v podstatě rád, jelikož jsem s Amálkou víc než Malika, a Amálka je tím pádem víc moje. Jestli Pízun nad mostkem nebude, asi se hodím marod, nic jiného mě nenapadá, říkám si, když s Amálkou na klíně zírám ze sedadla hrkotajícího narvaného autobusu. Amálka vycítí můj neklid, zvrátí hlavu a podívá se mi do očí. Nic nic, pohladím ji po hlavě, nebudu ji přece stresovat.

Pízun stojí tam, co vždy. Jak hledá v davu můj vousatý obličej, velice nenápadně se opírá o sloupek rozvodu elektřiny, přičemž dlaň její pravé ruky není vidět. Vím, co se děje na odvrácené straně plechové krabice – prsty Pízun tam právě zuřivě zamačkávají nedopalek. Chudák neví, že se jí přímo nad temenem vznáší oblak kouře. V křišťálově jasném vzduchu vypadá jako svatozář.

Jsem tak potěšený tím, že ji vidím, že jí ani nevynadám. A přitom to její hulení je hrozné. Občas, když si od ní Amálku vezu, jí od těch cigaret normálně smrdí hlava.

Pízun má na sobě tygrované legíny a ve vlasech natáčky. Ne, žádné natáčky jsem na ní nikdy neviděl, ale přitom mám pocit, jako by je tam měla pořád. Bydlí v paneláku nad stanicí metra, v přízemí má svoje kadeřnictví Miramare (kam jednou za uherský rok „taky zajde“, jak říkává), před jehož vchodem stojí zavařovačka s nálevem z napršené vody a vajglů. Jejím největším nepřítelem je po „tý ukrajinské svoloči“ ranní vstávání, ve svých padesáti je sama a žije jen pro svoji Alenku.

Odešla mi baterka na mobilu, zachraplá Pízun provinile, a zároveň se na mě zadívá, jako by čekala, že jí koupím novou. To tak, odfrknu si, hlídání Amálky mě kolikrát stojí i deset tisíc měsíčně. (Kdyby to věděl pan ředitel, myslel by si, že jsem se „už úplně“ zbláznil.) Jistě, dalo by se to řešit levněji, ale Alenka je Amálčina nejlepší kamarádka a Amálka je u Pízun šťastná. A když si představím, že bych ji dal někam do neznámého prostředí, kde by jich bylo třeba víc a někdo by tam droboučkou Amálku třeba šikanoval, to nikdy nevíš, co se tam sleze… A když si představím, jak se tam někde Amálka celé dny krčí v koutku a pláče, zatímco já si myslím, že je všechno v pořádku, chudinka mi taky nemůže nic říct… A potom objevím modřiny, anebo přímo zranění… Ani pomyslet! To radši budu po večerech s Amálkou na klíně datlovat překlady.

„Hele, tatínek přišel! Kdopak tu je, tatínek!“ volává vždycky Pízun, když si Amálku večer přicházím vyzvednout. Teď na ni volá: „Amálko, to se ani nerozloučíš?“ Amálka ale už má svoji Alenku a bez ohlédnutí s ní běží po jiskrně zelené trávě plné pampelišek ke hřišti mezi paneláky. Podívám se na Pízun, zasměju se, pokrčím rameny: „Tak, a už jsem vosk“ a malinko zestárnu záchvěvem drobného smutku, který se při pohledu na šťastnou Amálku hned rozplyne v spokojenosti. Na cestě metrem na Háje mě potom dostihne první z cca padesáti fotek a videí, které mi Pízun každodenně posílá na WhatsApp a které dnes posílá z mobilu kamarádky. „Holky odpocivaji. Holky si hrajou.“ Jednou mi dokonce vyfotila Amálčinu „stoličku“. Pízun je přece jenom trochu blázen.

+++

Osm hodin ráno, Háje, nástupiště autobusů do Jenče. Amálka je spokojeně u Pízun, ranní nejistota je pryč a já si užívám pocit hlavy rodiny, která dobře odvádí svou práci. (Ano, hlavy rodiny, jen si, pane řediteli, klidně klepej na čelo.) Překlad je dopsaný, resty v rešerších na studentské bakalářky také náhodou nemám, a tak si jen tak stojím a užívám si prostinké radosti z toho, že budu dnes po té databázové rutině dělat něco jiného. Najednou sebou trhnu – má Malika prodlouženou lítačku na vlak? Už jí píšu, pak ale zalistuju v chatu trochu nahoru a vidím, že jsem se jí na to už ptal. (Odpovědí mi bylo „áno, mami“, podobně nevrlé, jako když se Maliky na koncertu v Rudolfinu ptám, jestli má vypnutý mobil. /Nikdy ho vypnutý nemá./) Vytáhnu Respekt. Samá klimatická krize. Zavřu ho a nadechnu se slunce – letos jaro přišlo pozdě a já se ho prostě nedokážu nabažit. Hlavou mi zase zní nějaká písnička.

Náhle zavibruje bok opodál stojícího autobusu. Bledá hlava řidiče v tmavé kabině se sklání nad ovládací deskou, muž si tam něco rovná. V odraze skel vstupních dveří spatřím obraz člověka v pruhované mikině se zavřeným Respektem v ruce a zasněně zvednutým obličejem.

Projede mnou záchvěv provinění. Jak si tu můžeš klidně stát někde na Hájích a užívat si rána, když se okolní svět rozpadá? Snad je to tím, že svět, do kterého jsem se narodil, podobné strachy neznal, a tak tedy nejsou hlubší součástí mé čtyřicátnické psychiky. Podstatnější ale asi bude, že se nemusím bát o budoucnost svých dětí, jako se bojí mnoho ostatních. Ano – je hrozné o tom takhle uvažovat – ale fakt, že bude Amálčin život tak kratičký, má i své výhody. Celý život bude šťastná. Postarám se o to. Možná je to podivné, ale tahle představa je jednou z hlavních věcí, pro které vlastně žiju. Určitě přináší větší uspokojení než moje jméno v tiráži českých vydání anglických detektivek nebo chvalozpěvy redaktora z Albatrosu na „jako obvykle přesný a vtipný“ překlad – a to jsem na svoji práci vlastně dost pyšný.

Na WhatsApp přistane další fotografie. „Holki papají,“ až jim lupe za ušima.

Představím si Maliku. Se smíchem utíká s kamarádkou v Krakově přes přechod, marionety na zádech se házejí.

Vzpomenu si na pana ředitele – a písnička v hlavě umlkne.

Stará škola pan ředitel (vydělat peníze, postavit dům, mít vlastní děti) se svým zúženým pohledem na svět můj život nechápe. Lidí jako Pízun se vysloveně štítí. Když mi Pízun řekne tatínku, může ho vzít čert. To s Amálkou mu připadá naprosto podezřelé. Že nechápe LGBT a sňatky homosexuálů, o tom ani nemluvím – ale jeho štvou i adopce a matky samoživitelky. Emoce Pízun vnímá jako něco úchylného a jako doklad toho, že je naše civilizace v rozkladu. Je pro něj součástí podezřelé komunity, které s odporem říká „tyhle lidi“, a já vím, že kdybych nebyl jeho syn, počítal by mezi ně i mě.

Můj život je pro něj výsledek mého lemplovství a snílkovství, což je ústřední úběžník mého bytí – vše ostatní (byt v paneláku na hypotéku, sklad v Jenči, Amálka, Malika) jsou jenom bledé výhonky této malátné pupavy pod povrchem. Moji osobnost vnímá jako cosi nedovyvinutého, nedočlověčího s nedoživotem. Vidí mě jako někoho, kdo si lže do kapsy a kdo na to do smrti nepřijde, protože nemá čím na to přijít. Jsem podle něho křivě rostlý, bez dospělých emocí, žijící v náhražkách. Říct mu, že podle mého názoru prožívám podobné emoce jako on v mých letech, určitě by se urazil.

Nejvíc pana ředitele štve, že nějak nepřibývají další členové naší rodiny. U mě je mu to srozumitelné, to vyplývá z toho všeho, ale vůbec nechápe Maliku. „Ona to v sobě skutečně nemá?“ dává mi potisící tu samou otázku, jako by mi ji dával poprvé, a brejlí mi do obličeje, jako bych mu právě vyjevil, že Malika žije celý život bez ledvin. (A to jsem mu ani neřekl, že Amálku jsem chtěl spíš já.) Jsem „nezdárný“ syn. Radosti se na mně nedočká. Největší potěšení za poslední dekádu jsem mu způsobil tím, že mě to přestalo bavit v práci.

„No a kdy odejdeš? Když tě to tam nebaví,“ říká pan ředitel, v tváři výraz, jako když jsem mu před lety oznámil, že než abych dělal u Holečka koncipienta, půjdu radši do archivu právnické fakulty, protože nemám rád stres. Je večer, sedíme v kavárně v OC na Andělu, před tátou stojí třetí pivo, přede mnou ovocný čaj.

„Uvidíme,“ pokrčím rameny v pruhované mikině. Táta si povzdechne a podívá se na mě jako na mimozemšťana – přesně tohle nikdy nepochopí. Život je přece cílevědomost, odpovědnost a boj. Takovými řečmi mě zásobuje pořád a vůbec mu při tom nevadí, že boje jeho samého se poslední dobou odbývají především v zápasech o to, jestli ho, ožralého, dostaneme do noční tramvaje. Táta pije jako duha. Zatímco u nás jedno rozpité víno vydrží v ledničce třeba měsíc, pan ředitel je nalitý obden.

„To tam chceš sedět na tý samý židli až do důchodu?“

„Má to i svoje výhody.“

„Jaký?“

„Tak například za covidu, když Malice zavřeli divadla, jsem byl za tu práci dost rád.“

„Dávají ti tam pár šušňů.“

„Dělám ještě překlady.“

„Dřeš se po nocích.“

„Překládání mě baví.“

„Ale v archivu tě to nebaví.“

„Moc ne.“

„No a co s tím teda uděláš?“

„Možná si najdu něco jinýho.“

„A kdy?“

„Uvidíme.“

Ufff, udělá táta a podívá se na mě, jestli si uvědomuju, jak je to absurdní. Ale já opravdu nevím. Jistě, trochu se v archivu nudím, někdy se tam otravuju skutečně hodně, ale zase je to jistota. Pokud má být někdo v povětří – vzpomenu si na Maliku –, někdo musí zůstat na zemi. A taky tam mám kamarády.

„Řekni mi, co bys chtěl. Co bys prostě v životě chtěl,“ zeptá se táta a dívá se na mě tím svým pohledem.

„Co bych v životě chtěl? Hele…,“ zamnu si bradu a pak řeknu otevřeně, když už se takhle ptá: „Asi bych chtěl být co nejvíc s Malikou a Amálkou. Nějak – jsem s nima rád, ti řeknu. Já nevím, co to je, ale prostě se na ně jako rád dívám. A taky bych chtěl,“ pokrčím rameny, „aby byly v životě spokojený.“

„A Malika je spokojená?“

„Určitě.“

„Jen počkej, až její kamarádky začnou za pár let dávat na facebook fotky z porodnice.“

„No tak to budeme řešit.“

„Ale o tom musíš přemýšlet už teď!“

„Proč? Proč se s tím teď otravovat? Až to přijde, tak to přijde.“

„Možná bys ji měl postrčit.“

„Já nikoho nikam nestrkám.“

„Třeba na to čeká.“

„Nečeká.“

„Jak to víš?“

Čeká na něco Malika? Představím si svoji ženu. (Ano, je to moje žena, stejně jako jí byla kdysi Johana, i když se jí ani trochu nepodobá.) Vidím černé omlácené praktikábly a stojany se světlomety na jevišti krakovského divadla, mezi nimi stojí dlouhý nosatý režisér a cosi vysvětluje – ne, nevysvětluje, hraje, dělá místo zkoušky opičky. Zatváří se jako Belmondo. Gaspáre! V hledišti mezi řádkou mladých hereček s drdoly na vrcholcích hlav vidím Maliku v lacláčích, ústa má otevřená a stejně jako ostatní herečky visí na režisérovi pohledem. Herečky se řehoní a výskají jako třída školních dětí. Drdoly se kývají. Sedadla dutě bouchají. Malika blýskne živýma očima a já si zase uvědomím, že tento nadšený, frenetický výraz má Malika jenom v divadle.

Malika je prostě Malika. Je jako sirky v krabičce, jak jsem kdesi četl – opravdu se rozškrtne až na jevišti. Nejdůležitější je pro ni její práce. Připravit ji o divadlo je absolutně nemožné. Sobectví? Je ryba sobec, protože chce žít ve vodě? Jistě, Amálka v ní leccos spustila, stejně jako ve mně (pan ředitel by neřekl spustila, ale zaplácla), ale bůhví kam ty věci v Malice vedou a jak daleko pokračují. Přesvědčovat ji k něčemu, strkat ji do něčeho, snažit se jí vemluvit, že má v sobě mít něco, co v sobě skutečně asi nemá? To bych byl jako její bigotní rodina na Slovensku, před kterou utekla do Prahy. Navíc skutečně není proč – ať si pan ředitel myslí, co chce, já se nijak frustrovaný necítím. Představa, že bych někoho do něčeho nutil, mi navíc připadá skutečně jako z jiné doby. Jestli si do našeho manželství pan ředitel projektuje nějaké věci ze vztahu s mámou, je to jeho věc. Jak to doma měli, to vlastně ani nechci vědět. Moje krédo je žít a nechat žít.

„Nečeká.“ Řeknu.

„No, jsi dospělej, dělej si, co chceš,“ povzdechne si pan ředitel po chvilce mlčení, posune si brýle a unaveně si zamne kořen nosu. Cítím, jak ze sebe setřásá tu tíhu starosti, jak už se tím nechce zabývat, a vidím, jak se mu to z druhé strany hrne zase na klín. To, že jsem dospělý, si pan ředitel totiž vůbec nemyslí, a to je důvod těchto rozhovorů. V mých čtyřiceti mě táta vnímá jako puberťáka, který o životě neví nic a kterého je třeba pohnout správným směrem. Pan ředitel naše debaty bere jako tíživou rodičovskou povinnost, která je jedním z důvodů, proč tolik pije. Důchod, samota a syn, co se nepovedl – to už je přece důvod se napít, ne? Jaksi ho nenapadne, že obraz života jako temného tunelu je naopak důsledkem toho chlastání.

Sedím, mlčím a čekám hru na „kdyby“, která většinou přichází nakonec a která se týká Johany. „Víš, kdyby se to tehdy nestalo…“ udělá pan ředitel vždycky, skloní hlavu a brýle se mu sesunou, jako by měly spadnout do černé díry otevřeného hrobu (Osoby? Životní příležitosti?), nad kterým se zřejmě rozhodl ostentativně strávit zbytek života. Většinou se potom odmlčí a vydá „ach“, které mě vždycky hrozně rozčílí. Co vypadá jako smutek, je totiž ve skutečnosti surovost, surovost vůči Malice. Copak ona není příležitost? Copak jsem už dávno od té díry nevykročil? Nevykročil, říká pan ředitel, ani jeden z nás, stále tam jsme, „nenahraditelná ztráta“ (ano, takový jeho smutek je, oficiální, formální) „navždy poznamenala náš život“. Nezbývá než „tlačit žentour dál“ do „hořkého konce“. Při tom, jak pan ředitel vůbec nečte, je jeho smutek vlastně poetický.

Ale třeba panu řediteli křivdím. Možná tam skutečně ještě někde s lahví v ruce trčí.

Podívám se na tátu, ten ale jenom mlčí a dívá se stranou. Dneska na „kdyby“ zřejmě nedojde.

„Ano, dospělej jsem,“ pokrčím rameny a cítím obvyklou pachuť.

Pachuť ze vzpomínky si v sobě nesu, ještě když nastupuju do autobusu. Co žiju na Lhotce s Amálkou a Malikou, řeči pana ředitele ke mně tak nedoléhají, ale někdy se mi přece jen dostanou pod kůži. Člověk by si občas skoro myslel, že je s ním skutečně něco v nepořádku.

A ještě víc mě mrzí to pohrdání, které pan ředitel cítí k Malice. Když na něj pomyslím, vnímám, jak se mezi nás vkrádá chlad. A Amálka? Amálka k němu běží, a on se ani nesehne, nepohladí ji… Jaký k němu asi má mít vztah?

Mrzutě vydupu po schodech autobusu. Když mi při placení nejde načíst lítačka a řidič si netrpělivě odfoukne, osopím se na něj, aby nebyl drzý.

+++

Devět hodin, Jeneč, skladový areál. Nad lesknoucími se plechovými střechami se roztéká sytá modř nebe. Přejdu parkoviště a za barokní budovou bývalého pivovaru vklouznu do myší díry mezi kamennou zídkou a řádkou tůjí. Překvapivé ticho – po nátřesku na Kačerově mi tu chybí ten neustálý ruch, je tu ticho jako na vesnici – no, vždyť vlastně na vesnici jsem. Na asfaltu u otevřených vrat skladové budovy se leskne miska s vodou, vedle ní leží na boku kočka, rezavý kožíšek jemně čechrá mírný teplý vánek. Jak tam tak stojím a čichám si k prstům, vonícím po tújích, kolem hlavy se mi prosmykne jiřička a vletí do chřtánu plechového skladu jako někam do chléva. Vykročím za ní. Sleduju ji pohledem. Ptáček klidně proletí nad zástupy hranolů béžových plechových regálů na kolejničkách s mravenčími tykadlami točen na bocích, zatřepá křídly a šup, už je v hnízdě, přilepeném pod střechou.

Vstoupím. Nadechnu se. Teplý vzduch, vonící knihami, se mísí s červnovým jasem, tichem a mým pocitem „dnes se bude dělat něco jiného“. Nálada jako ve školní knihovně na konci školního roku, kdy byly už známky uzavřené a jenom se přebíraly půjčené učebnice. Nahnědlé stíny velikého prostoru protínají pruhy světla ze světlíků, ve kterých se vznáší zářící zrníčka prachu. Na betonové podlaze sem tam leží světlý čtverec, ve čtverci se občas ukáže lenivý stín kočky, loudající se po střeše.

Uprostřed haly, mlčenlivé vojsko regálů za sebou, po levé ruce hromadu knih, sedí jako vždy u stolku s počítačem paní Hadrbolcová. Je jí asi pětačtyřicet, na tlustém krku má zlatý řetízek, růžové paže s červenými pupínky napínají rukávy růžového trička, je obrovská a tichounká. Paní Hadrbolcovou jsem snad nikdy neslyšel promluvit. Vůbec nevím, co paní Hadrbolcová vlastně dělá. Tlusté prsty překvapivě malých rukou se na klávesnici ani nepohnou, stejně jako její zasněný úsměv, se kterým z YouTube na mobilu poslouchá stále tu samou písničku od Elánu: „Chcem sa z teba napiť… ako čistý prameň teč…“ Tak tu paní Hadrbolcová sedí bez hnutí celé šichty – a ejhle! Večer je hromada knih, co byla ráno po její levé ruce, najednou napravo. Vždy mám pocit, jako by na její hlavu s řídkými blonďatými vlasy dopadal ze světlíku pruh světla, ale je to jenom pocit. Když si na paní Hadrbolcovou vzpomenu, vždy bůhvíproč slýchám zvláštní cinkání, jaké vydávají jisté hračky, malé kolotoče plné zavěšených kývajících se zlatých zvířátek a zrcadélek.

Dále tu bývá paní Němcová… Paní? Slečna? Dívka? Nejspíše bych řekl žena, a to nejkrásnější žena, kterou znám. Štíhlá, drobná, s trochu většíma rukama, rovné tmavé vlasy po ramena, které se na koncích trochu kroutí dopředu a hladivě splývají podél tváře řecké bohyně. Ne, řecké ne – spíš slovanské s mazlivou příměsí maďarské krve – paní Němcová je původem z jižní Moravy. Ty trošku sešikmené tmavé oči, z nichž je cítit vlídnost veselého domova plného dětí. Ta klesavá melodie sladce altového hlasu, která jako by předem uhlazovala jakýkoli rozpor. Nevím, jak se paní Němcová obléká jinde, ale zde, mezi regály, chodí ve starých velikých botaskách a bílých teplákách, které mívají na kolenou hnědé ťapky od borderkolie. Je jí pětatřicet, ve Znojmě vystudovala střední knihovnickou, dřív pracovala v Klementinu, pak si ale s manželem, prodejcem farmak, vzali hypotéku na domek v Jenči, a tak je tady. V zimě je v plechové hale mráz a v létě vedro, kvůli dětem by to ale jinak nešlo, a paní Němcová je především ráda, že nemusí dojíždět.

A pak tu bývá paní Vodseďálková… Jak ji popsat… Paní Vodseďálková patří k lidem, o nichž každý, když je popisuje, řekne – tenaten je prostě tenaten, paní Vodseďálková je prostě paní Vodseďálková. Pětapadesát let a pětapadesát kilo v čiperném tmavomodrém tvídovém sáčku, na krku růžové fiží, za brejličkami očka jak rozinky, kudrny, obličej zároveň baculatý i hubený – to je paní Vodseďálková. Nikdo si neumí představit, jak vypadala paní Vodseďálková za mlada, ze všech nejmíň si to umí představit ona sama a vůbec jí to nevadí. Žije sama, kolem regálů cupitá s nevyčerpatelnou energií a každý den do práce nosí rumové pralinky.

Když do skladu přicházím, ještě si přináším trochu rozladěnosti, ta ale mezi lidmi, které tu potkávám už desítku let, rychle vyvane. Mé životní řešení s Amálkou tu nikoho nepřekvapuje – tedy ne že by ze začátku asi nevzbuzovalo otázky, ale ty se rozplynuly v přátelství lidí, kteří se dlouho znají, mají se rádi a nemají za sebe odpovědnost. Nějakou zvláštnůstku tu má každý, každý je originál a originální je i řešení jeho života, zde se to ale všechno slévá jako v rodině, kde se lidé znají dlouho a jejich zvláštnůstky jim divné nepřipadají, protože jsou na ně prostě zvyklí. Jak se má Amálka, jak se má Karlinka, říkáme si s paní Němcovou (Karlinka je dcerka paní Němcové) a paní Němcová se občas splete a místo Amálka řekne Karlinka. Když má Karlinka chřipku, porozumění pro pocity paní Němcové hledám ve vzpomínkách na nemoci Amálky (ano, je to skutečně tak, pane řediteli, klidně si klepejte na čelo!), a mezi svými známými platím za empatického a zkušeného člověka.

Externí sklad v Jenči patří Národní knihovně, my, tedy archiv Právnické fakulty, tu máme vlastně jen pár regálů. Jsou tu uskladněny většinou povinné výtisky časopisů, které se musí skladovat ze zákona dva roky, kdyby si je někdo chtěl půjčit, což se ovšem ještě snad nikdy nestalo. Časopisy paní Vodseďálková pečlivě zaeviduje, paní Němcová je pečlivě uloží podle abecedy do regálu, kde si pěkně poleží a po dvou letech se pěkně vyhodí. Naši agendu tu obvykle z dobroty většinou vyřizují sami, jen občas, jako třeba teď, si pozvou někoho na výpomoc. Budeme muset přeskládat balíky časopisů. Z se moc nahromadilo, nevejde se na své místo, utlačuje Y, všechno se bude muset posunout.

Skládám časopisy do vozíku, paní Němcová vozí. Občas některý balík musím odlepit z plechu – do skladové haly napršelo a balíky se přilepily. Na plechu sem tam zůstanou otisky tiskařské černi, dá se to i přečíst. Co si to pískáte? vykoukne na mě paní Němcová mezi regály. Uvědomím si, že si už nějakou dobu nevědomky hvízdám tu melodii, která mi od rána zní v hlavě. Co to vlastně je? A kde se v mé hlavě vzala? Občas začiříká jiřička, na plechové střeše zaškrábou vrabčí drápky.

Jak tam tak ve starých teniskách pobíhám po betonové podlaze a dělám venkoncem úplně zbytečnou práci, najednou si uvědomím, že jsem velmi spokojený. Rešerše mám zpracované. Překlad je hotový. Ranní problém s Pízun vyřešen. Vloudí se mi představa Maliky v divadle, a i ona se mi zdá spokojená, představím si Amálku u Pízun a spokojená je i ona. Spokojený mi připadá dokonce i náš byt, který se mi zjeví v představě nasáklý, prolitý lehkým světlem. Představa spokojenosti Amálky a Maliky ve mně budí klidné, jednoduše příjemné pocity a já najednou zjistím, že jsem nejen spokojený, ale dokonce šťastný.

Šichta skončí přesně tehdy, kdy má, tedy když mě pobíhání s vozíkem přestane bavit. Byli jsme s tím hotovi rychle, jsou sotva dvě hodiny a já už sedím v autobusu na Háje. Z Hájů metrem přejedu na Kačerov, stavím se pro Amálku a potom přejedeme na Lhotku. Od zastávky jdeme rovnou ještě do parku.

Zatímco Amálka si hraje mezi stromy, sednu si na lavičku na slunce a myšlenky se mi svezou na minulost. Myslím na ni jen tak, mimoděk, uvolněně, jako bych nahlížel do života někoho jiného, což bude dáno tím, že mi to jako život někoho jiného také připadá. Vždyť kdo jsem byl před takovými deseti dvanácti lety? Student, člověk s odlišnými potřebami a s odlišným pohledem na budoucnost, člověk, kterému už v podstatě nerozumím. Nyní jsem jiný, kolem mě je jiný život – archiv právnické fakulty, Malika a Amálka – ta tehdy vůbec ještě nebyla na světě… Chvilku přemýšlím nad minulostí a pak ve stejné klidné a nezávazné náladě začnu hrát oblíbenou tátovu hru na „co kdyby“.

Co by se stalo, kdyby.

Tedy kdyby se „to nestalo“.

Týká se to Johany, mé první lásky.

Asi bych bydlel tady – byt na tomhle sídlišti jsem tu měl už tehdy a Johana rozhodně nebyla snob. Asi bych pracoval u Holečka – neodešel jsem od něj až tak ze stresu, jak jsem řekl tátovi, ale proto, že jsem po těch prášcích měl vygumováno a bál jsem se, že něco u soudu zvrtám. Možná by mě práce u Holečka bavila a byl bych v ní dobrý, ale možná také ne. Možná bychom měli s Johanou děti, ale možná také ne. Možná bychom žili spolu, a možná také ne. Možná bych měl šťastné manželství, a možná bych byl teď oškubaný rozvedený chlap, který s lahví v ruce v levném podnájmu s prošlapaným kobercem nadává na svoji bývalou takovým způsobem, že k němu děti odmítají jezdit. Možná je tenhle rozmlžený pohled na život projev mé lemplovské psychiky, a možná to tak na světě prostě chodí.

Rád bych vylíčil nějaký svůj příběh, jenže žádný příběh není. Jak říkám: Na začátku jakýsi student s přítelkyní Johanou, první velká láska, byli jsme spolu od osmnácti let. Potom její smrt a deset let samoty, kdy jsem nemohl zapomenout, protože jsem zapomenout nechtěl, protože můj smutek bylo poslední místo, kde Johana ještě žila – deset let, kdy se život zanořil pod zem jako Punkva. Potom zapomenutí – nevím kdy, někdy ve spánku – jak si má člověk pamatovat chvíli, kdy něco zapomene? A pak tu sedím, kolem mě můj nový život a předchozích deset let jako by nebylo. Černá díra, která mi stála deset let za zády a svým hučením naplňovala celé sídliště, najednou zmizela jako brána do jiného prostoru v nějaké sci-fi a místo ní se táhne nevinný trávník s pampeliškami a světle modrým vzduchem nad sebou. Sedím na té samé lavičce jako před lety, je z ní ale úplně jiný výhled, jako by někdo vzal Lhotku do obrovské ruky a celou ji pootočil.

A potom Malika. Sedmadvacetiletá Slovenka z Horehroní, studentka DAMU, nebo, jak by řekl pan ředitel, „Slovena“ a „hopsanda“. A opět; vůbec to nebyl nějaký záměr, rozhodně jsem nešel na seznamku s „chci prostě a jedině Maliku, hledám Maliku“. Po pravdě řečeno, Malika byla jedna z mnoha, se kterými jsem si psal, a mohl jsem skončit taky s nějakou úplně jinou a být teď třeba někým jiným. Malika si mě nezískala svým „kulturním rozhledem“ anebo krásou, ale hlavně bezprostředností – byla jediná, se kterou se mi jako introvertovi dobře povídalo. A pak jsem se zamiloval. Úplně banálně. Byla jiná než Johana, a já se přesto zamiloval! Zbláznil jsem se, začal jsem v batohu nosit složku jejích fotek z představení a dívat se na ně v metru, zpitomělý, překvapený, že něco jako láska existuje, že jsem vůbec něčeho takového schopný… Prostě – přišel jsem k ní jako slepý k houslím.

A proč je se mnou Malika? Proč je s o deset let starším „pánem profesorem“, jak mě nazývá, nebo s „pánem Taberym“, jak mě nazývá také, protože prý za každým druhým slovem konstatuju „tohle by řekl Tabery“ a protože jsem mu s těmi vousy prý hrozně podobný? Proč je s tím podcastožroutem, datlujícím po večerech recenze na artové filmy?

Vzpomínám si, jak jsem ji jednou slyšel v předsíni telefonovat. Stála u telefonu v předsíni s jedním chodidlem v bílé ponožce zapřeným o stehno druhé nohy jako Masaj, drbala se v drdolu propiskou a člověku na druhé straně drátu říkala „pán profesor“. Když jsem se jí zeptal, s kým mluvila, řekla, že se starším bratrem. Její bratr je redaktor. Je starý jako já a vysoký jako já. Žije v Praze jako já a vystudoval tady práva jako já. Dokonce jsem ho od vidění znal. Malika u něj bydlela, než se nastěhovala ke mně, a bez něj by se ze Slovenska zřejmě nikdy nevyhrabala.

No prosím.

Kdyby Malika neměla bratra, ale sestru, nikdy bychom se takhle nesešli.

A pak v tom všem hledej nějaký smysl.

Tehdy jsem pochopil tu roztomilou přirozenost, se kterou se mnou jednala na našich prvních setkáních, a zároveň tu obrovskou lehkovážnou samozřejmost, se kterou na mě přehodila všechny složenky, očkování a vaření. I když jí tu samozřejmost občas vyčítám, ve skutečnosti mi nevadí: každý Maličin výjezd a vzlet a odraz ode mě mne (v dobrém slova smyslu) zarazí hlouběji do země, nebo tedy spíše do trávníku plného pampelišek. Cítím se s ní… Stabilní. Ano, to je to slovo. Stabilní a obyčejně spokojený obyčejnou spokojeností obyčejného čtyřicátníka, který „je doma za toho chytřejšího“ a který „to všechno táhne“.

(Ostatně, je zvláštní, jak se vedle Maliky cítím. Vždy když přijede a obklopí mě svojí polétavou rozverností, jako bych zestárnul – ne, spíše zvousatěl –, podstatně se zpomalil, zesílil /a ztloustnul/, o pět centimetrů povyrostl, a občas se mi do hlasu vloudí i nechtěný náznak blahosklonnosti.)

Co se dětí týče, na seznamce se moje „děti možná“ setkalo s jejím „děti možná“, přičemž se později zjistilo, že se pod jejím „děti možná“ skrývalo celkem určité „děti ne“. Když jsem se Maliky potom ptal, proč to tam nenapsala rovnou, řekla, že „děti ne“ by prostě vypadalo příliš negativně, jiný důvod to nemělo. Sice mě to zkreslení trochu zarazilo, ale příliš mi nevadilo, sám jsem tuhle věc vnímal vždycky rozmlženě, jako ostatně všechno. Nějakou dobu jsme žili sami a potom s Amálkou – přece jenom jsem cítil, že mi něco chybí. Jinak se to dost dobře řešit nedalo, jak jsem řekl, mateřská mi pro Maliku připadá úplně nepředstavitelná, a kdybych šel na mateřskou já, Malika by to se svými výdělky neutáhla. A teď? Nemůžu si pomoct, jsem spokojený, a jestli se někde něco „zapláclo“, je mi to v podstatě jedno. Ano, je v tom všem hodně ohledů na Maliku, ale proč bych jí nevyšel vstříc, když mě to nic nestojí? Necítím žádný vážný důvod něco měnit, stejně jako necítím žádný pořádný důvod odcházet ze zaměstnání.

Zvednu se z lavičky a Amálka na mě jukne za stromem. Napadne mě, jak jsou si Amálka a Alenka podobné. A jakpak by nebyly. Vždyť jsou to přece sestry.

+++

Podvečer. Amálka zase chruní v bílých peřinách, já si v kuchyni u stolu čtu Respekt. Tikot hodin. Šustění stránek. Tiché oddechování. Před domem po zlatomodré asfaltové cestičce projde kluk v trenýrkách, v ruce drží vodorovně před sebou tenisovou raketu a líně si pinká tenisákem. Zvuk ostře vzlíná teplým vzduchem kolem hradby paneláku až ke mně do okna ve třetím patře a budí ve mně pocit mládí a bezstarostné radosti.

Náhle na schodech u domovních dveří zarachtají kolečka cestovního Maličina kufru, potom rázně zazvoní svazek klíčů – a svatý klid je pryč. Malika se ve svých lacláčích vhrne do předsíně jako velká voda a ticho vystřídá shon, výskání a potřásání drdolem. Respekt z mých rukou záhadně zmizí, a zatímco zmateně mžourám přes brýle, ocitne se mi v rukou vzhůru nohama. Amálka je zpod bílého chumlu vytažena za nohu, divoce pomazlena a vyhozena ke stropu, odkud po mně točí vyděšenýma očima. Ruch a shon a veselé pokřikování končí jako vždy prudce jako jarní bouřka – Malika najednou zmizí a za chvilku ji najdu, jak stojí u knihovny, tiše zabraná do scénáře. Chvilku tak postojí, pak, v jedné ruce s odtaženým malíčkem jablko, oči v textu, díru na patě, začne chodit po bytě a studovat. Čas od času se zastaví, ukousne z jablka, odtaženým malíčkem si v textu něco podškrtne a zase se vydá na svou bludnou pouť. Když občas nakousnuté jablko někam položí, nikdy ho nehledá, ale sáhne si do košíku pro nové, a tak je po nábytku za chvíli rozmístěna řada jablek, jako by to byli kamenní mužíci značící horskou cestu – tedy její cestu po bytě. Nemyslím si, že by to dělala Malika schválně nebo z nedbalosti; spíš na jablko vždycky zapomene. S Amálkou za ní tiše chodíme jako dvě vděčné myšky a jablka sbíráme. Díváme se na sebe – pšt, hlavně ji nevyrušit.

Šest hodin. Ležím na posteli, Amálku pod jedním křídlem, Maliku pod druhým. „Môžem sa ťa na niečo spýtať?“ přejede mi Malika palcem svého chodidla po nártu. Řekne to nezvykle rozpačitě, jako když se mě ptá, co jsem se dočetl v Respektu, kteréžto debaty v Malice budí menší pocity méněcennosti. (Politika Maliku nezajímá. Když jsem se jí ptal, co v divadle v Krakově říkají na volby, zeptala se: Aké voľby?)

Její nezvyklý tón mi připomene, že se dnes odpoledne chovala Malika trochu zvláštně. Zatímco obvykle buď nezadržitelně brebentí o divadle, nebo soustředěně studuje, dnes jako by za její veselostí cosi viselo. Vzpomenu si, jak jsem ji jednou zahlédl, jak se scénářem založeným prstem, malátně položeným na břiše, stojí u okna a dívá se ven. Potom se obrátila a zahleděla se na pokoj za sebou, jako by stála naopak venku za oknem a nakukovala do obýváku někoho cizího. No ne? Tak takhle tady žijí? Zároveň bylo v jejím výrazu i něco odtažitě, roztržitě zamyšleného, zaměřeného do tmy za jejíma očima.

Takovou ji příliš neznám. Malika bývá veselá, klidná, rozčilená, vášnivá – ale zamyšlená? Nechci, aby to znělo ošklivě, ale někdy mám pocit, jako by Maličina duše byla blíž pod povrchem – zřetelně cítím a vidím, jak se jí pod kůží hemží emoce a kam které táhlo její emoční výbavy vede. Její duševní pochody jsou většinou zřejmé jako šlachy jejího malého, bílého, čiperně bokatého těla.

„Ano?“ nadzvednu trochu hlavu.
„Robin… Si takto spokojný?“

„Jak myslíš?“

„No, so mnou… A s Amálkou…“

Otázka mě překvapí a dojme. Vlastně se mě nikdy na něco takového neptala a já takovou otázku ani nikdy nečekal. Mám ji rád, ale asi trochu jako dítě – nikdy by mě nenapadlo, že ji zajímají moje starosti. Zároveň mi ale přijde zvláštní, že můj život nechápe – v tom je vlastně stejná jako pan ředitel.

„Proč se ptáš?“ zeptám se.

„Len… tak…“

„Já spokojený jsem,“ řeknu a zeptám se: „A ty?“

„Ja tiež, veľmi,“ odpoví klidně.

„A proč se ptáš?“ nedá mi to, „někdo ti něco řekl?“

„Nepovedal,“ zamumlá.

Aha, dojde mi to. Pan ředitel. Dneska v sedm má přijít na návštěvu.

„Ty se ptáš kvůli tátovi, viď?“

Zavrtí sebou, neodpoví.

„Víš co? S tátou si vůbec nedělej starosti. Tohle je náš život.“

„Keď…“

Čekám, co přijde dalšího, Malika ale mlčí a jenom mi palcem přejíždí po nártu.

„Keď čo?“ zvednu nakonec trochu hlavu.

„Keď ja neviem. Možno má pravdu. Možno by si mohol byť šťastnejší s niekým iným. S niekým ako…“

„Jako Johana?“

„Hm.“

Achch, udělám – tedy chci udělat, ale neudělám, cítím, že by to znělo popuzeně –, a tak se jen odmlčím. Potom klidně Malice vysvětlím, co pro mě znamená, a řeknu jí, že jsem s ní a Amálkou šťastný, jak jsem snad nikdy v životě nebyl. Mluvím naprosto upřímně, vždyť je to taky pravda – jsem skutečně šťastný, a i když takhle žijeme už tři roky, pořád si připadám hrozně překvapený, že něco jako štěstí vlastně existuje. (Zvláštní: mám dojem, že je ve mně stále pocit pacienta, kterého po měsících pustí ze špitálu, a on si, v tašce pořád ještě pyžamo smrdící nemocniční dezinfekcí, dává v první cukrárně punčák a u vytržení kouká oknem na betonový květináč s afrikány.) Když Malika řekne, že „sme takto ale predsa len ako rodina, nie?“ odvětím: „Proč jako?“ a obejmu ji ještě silněji.

Přestože Maliku moje slova uklidní, zůstane ještě trochu zamlklá.

Zvednu prst a přitisknu jí ho na nos.

Pokrčí nos jako králík.

„Víš, co jsi?“ zeptám se jí.

„Čo?“

„Jsi můj…“

„Miláčik?“

„Ne.“

„Moja láska?“

„Ne.“

„Tak čo?“

„Jsi můj… králík.“

Vida, jak umí králíci házet polštáři.

Když se ozve zazvonění, ještě se válíme. Malika ztuhne a pak se jí na obličeji objeví zase ten výraz, který nasazuje při tátových návštěvách. Dřív se zaraženě krčívala za mnou a s obavami jukala panu řediteli do tváře, občas po jeho odchodu i plakala, ale dnes ne, dnes její výraz značí: A já budu VESELÁ. Vyskočí a za chvilku slyším, jak tátu za mohutného výskání vítá v předsíni; celé to dost skřípe, ale je to lepší, než kdyby se schovávala v obýváku. Táta jí rozšafně odpovídá, hlas trochu svrchu, ale je v něm i vstřícnost, co naplat, nikoho jiného než nás nemá. Sednu si na posteli a chvilku poslouchám, jak se oba snaží. Vejde Malika a za ní táta, který se jako obvykle nedůvěřivě rozhlíží po našem nábytku z bazaru, jako by mu v tomhle „doupěti bohémů“ mělo každou chvíli něco spadnout za límec. Postavím se.

Jak tam tak stojíme, Malika náhle udělá zvláštní věc; popadne Amálku a položí si ji na lokty jako… Prostě jako dítě. Udělá s ní pár kroků po pokoji, skloní k ní hlavu, kolébá ji, cosi jí šeptá a šušlá. Koukám, co to má znamenat, asi to bude trochu provokace.

Podívám se na tátu.

Jeho výraz mě zarazí.

Je v něm odpor a zvláštní překvapená štítivost.

Stojí tam s trochu pokrčenými koleny v džínách a dívá se na Maliku, jako by se díval na ženu, kojící sele.

Ne, to není přesné – spíš vypadá jako člověk, který přichází zezadu k ženě, kojící dítě, žena se najednou obrátí a on spatří, že místo dítěte kojí zvíře.

Ne, ani to není přesné… Spíš vypadá jako člověk, jenž se dívá na kojící ženu, které se dítě v náruči náhle změní v psa se špičatými zuby a černými chlupy kolem čumáku.

Což je samozřejmě naprostý nesmysl.

Amálka má chloupky bílé.

Tak jako každý bišonek.

Okamžik je sleduju, jak proti sobě stojí, a potom vykročím, stoupnu si k tátovi zády a Maliku s Amálkou obejmu.

Ticho.

Maličiny vlasy voní a šimrají.

Pod tátovýma nohama kdesi v dálce zapraská lino. Zvuk je dál a dál, jako by se táta vzdaloval na nehlučném pohyblivém gumovém pásu – a najednou se pan ředitel rozplyne.

Obejmu Maliku a Amálku ještě silněji a s jistotou ucítím, že je všechno úplně v pořádku.