Viktor Suchý
Josef Kroutvor: Pomalu na cestě k Betlému aneb Malá vánoční četba. Archa, Zlín 2020.
Všetko v nás i okolo nás sa zrýchľuje, a tak každý sústredenejší a hlbší pohľad do minulosti je spomalením. Sviatky narodenia Ježiša Krista v Betleheme označuje v slovenčine i češtine jedno z najstarších slovanských slov ešte z pohanských čias. Výraz Vianoce je v slovenskom jazyku doložený písomnými prameňmi od 15. storočia, no naši predkovia ho prevzali od predchodcov Nemcov už v predveľkomoravskom období. Z 12. storočia pochádza slovné spojenie „ze den wihen nahten“ – „vo sväté noci“, teda počas posvätných dlhých nocí a kratučkých dní okolo zimného slnovratu. Najkratší deň – kračún – môžeme aj dnes nájsť v maďarskom označení Vianoc – karácsony.
O Vianociach ako posvätnom čase zvnútornenia, skromnosti a jednoduchosti píše v nenápadnej knihe Pomalu na cestě k Betlému aneb Malá vánoční četba český esejista, básnik a historik umenia Josef Kroutvor, vytrvalý pútnik po zabudnutom kúte južných Čiech – Novohradských horách. O svojich prechádzkach a potulkách napísal viacero správ – v posledných rokoch knižne vyšli Lesní eseje a Lesní glosy. V nich sa spolieha predovšetkým na pamäť a spomienky, len sporadicky aj na cudzie rozprávanie či texty. Orientuje sa intuitívne, nepoužíva mapy. Odkazuje na obrazy a piesne. Kompozícia a štylizácia fejtónov, esejí a glos je inšpirovaná chôdzou, návratmi po vlastných stopách, blúdením a nečakanými objavmi. Kroutvor o tom porozprával Radkovi Štěpánkovi pre časopis Host (7/2020): „Na Novohradské hory jsem se mohl dívat jen zdálky, do lesů byla spuštěna železná opona. Na Kraví hoře stála vojenská pozorovatelna. (…) Když už se konečně zhroutil komunistický režim (…), začalo mé objevování neprobádaných končin. Byl v tom i kus dobrodružství, vypůjčil jsem si staré kolo a vydal jsem se do terénu. Nikde nikdo, jako v Patagonii. Nikde hospoda, žádné značky, jen lesy a vojenské cesty. Dojel jsem do Pohoří, kde na návrší stál vymlácený kostel a ruina školy. Domy v městečku byly už strženy. (…) Na pusté pláni se vlní tráva a kolébá se ve větru sem a tam, chybí lidé, starousedlíci, vládne zde bezčasí. V lesích až u hranic jsem nakonec nalezl trojboký barokní sloupek, kde se setkávají tři země: Čechy, Dolní a Horní Rakousko. Pro místní obyvatele byl prý posvátný, tady ležel střed starého světa. Pak přišly války, první a druhá, přišel odsun, vyklízení pohraničního pásma, likvidace domů a celých vesnic, darmo mluvit. Je pravda, že se v Pohoří už objevily nové domy, ale jsou to jen domy rekreační, hospodáři stále chybí. Louky se sekají, ale to je tak všechno. V létě přicházejí turisté, na podzim je Pohoří už zase prázdné, pusté. Co dál, jak naložit s celým regionem, to je otázka pro několik generací.“
Vo Vianočnej knihe odkazujúcej názvom na Mozartovu Malú nočnú hudbu odkrýva Kroutvor čaro starých českých a tiež moravských, rakúskych i slovenských Vianoc so špeciálnym zreteľom na pamäť, poetiku a genia loci Novohradských hôr. Presne dávkuje symboliku, spomienky, staromilstvo a nostalgiu so štipkou sentimentu. V krátkych kapitolách Kroutvor píše o význame sakrálneho času, svetla, skromnosti, pokory, snehu, sviatočných rituálov a pokrmov. Za dôležitú považuje schopnosť detí a pastierov čudovať sa. V časti Dům chleba objasňuje etymológiu názvu Betlehem – palestínskeho mesta i jasličkovej inštalácie. S pomocou umeleckých diel – výtvarných (Lada, Reynek, Giotto, Brueghel, Ensor, Klee), hudobných (Ryba, Mozart) i literárnych (Stifter, Sika, Dickens, Thackeray) – originálne, stručne a vtipne pripomína históriu a význam postáv sv. Mikuláša, Krampusa Famfrníka, oslíka či trojice mudrcov z Východu. Dozvieme sa o barokovom základe väčšiny našich vianočných tradícií s dôležitou výnimkou stromčeka, ktorý sa vyzdobený dostal do interiérov mestských obydlí až v prvej polovici 19. storočia.
Podstatu vnímania času Vianoc ale aj akéhokoľvek iného času vystihuje Kroutvor v už spomínanom rozhovore: „Spěch nesnáším, považuji ho za projev nejistoty. S časem je třeba se spřátelit jako s počasím, aby se nevlekl s námi, anebo ani neletěl před námi jako splašený kůň. Není málo času, jak se říká, je ho dost, není ani špatné počasí, je takové, jaké je. (…) Dříve si lidé času asi více všímali, život se otáčel kolem liturgického roku, střídaly se svátky a pracovní období, zdá se mi, že vnímání času bylo konkrétnější, nebylo tak mechanické. Žilo se v čase a s časem. (…) Zpomalený pohled umožňuje klouzat po krajině či zastavit se u detailu. Zpomalení má svůj půvab a smysl, jen chůze nám objevuje něco, co nemůžeme zahlédnout z okénka jedoucího auta. (…) K literatuře patří mimochodem i mlčení, řehole, střídmost jako ochrana před slovním balastem.“
